Komunální televize
Svět se zvláštním způsobem tříští na mnoho nespojitých fragmentů. Nacházení toho, co je společné, je v době dominujícího individualismu stále složitější. Zdá se, že v časech, kdy spolu komunikujeme jako „uživatelé“, není jasné, komu nebo čemu onen individualismus vlastně slouží. Můžeme si v takové situaci představit politiku, která popsaný pohyb narušuje nebo se ho pokouší zvrátit? …
Výstava představuje a popisuje možnosti kolektivní akce. Název Komunální televize byl zvolen jako metafora, pokus o projekci kolektivní imaginace do srozumitelného hesla. Komunální televize je protipólem centralizované masové komunikace, která byla kdysi založena na frontálních a hierarchických principech, dnes je spíše decentralizovaná a hyperindividualistická. Komunální televize představuje něco konkrétního, zájmy a obsahy, které mají své vlastní mluvčí a dialogickou strukturu. Je to také odkaz na umělecké postupy na výstavě prezentovaného filmu La Commune (Paris, 1871), kde právě „televizní zpravodajství“ rámuje události Pařížské komuny v roce 1871. Nedávno zesnulý Peter Watkins ve svém díle teoreticky reflektoval a rozvinul filmové techniky, jak odhalovat povahu masových médií a jejich vliv na společnost a politiku. Tvrdil, že „každý muž, žena i dítě má základní právo na alternativní formy nenásilných, nekomerčních, nehierarchických masových nebo lokálních audiovizuálních médií“. A pokud si to přejí, měli by mít právo takové médium vytvářet. Byl přesvědčený, že komunikace znamená oboustranný proces sdílení a dialogu mezi stranami a že by takto měla fungovat i tzv. masová komunikace. Jako by mu vývoj v posledních letech dával za pravdu, skoro každý má dnes možnost vytvářet a sdílet svůj vlastní obsah. Ale vzájemná komunikace se tím stala komplikovanější a možnost společného politického sdílení skoro nemožná. Stále se totiž jedná o stejný typ manipulace a propagandy jako před digitální érou, jen v jiných, spletitějších podmínkách. V době monopolizace komunikačních kanálů, expanze algoritmických platforem a zpoplatnění jejich uživatelů zní skoro jako vtip mluvit v rámci nich samotných o politickém jednání. …
Je nezvyklé v galerii prezentovat hraný film, který byl původně určen pro kina a televizi. Možná jen zdánlivě: výstavní prostředí nabízí jiný typ diváckého soustředění a na rozdíl od kina, ve kterém návštěvník sedí a kontempluje sám v davu, mohou v galerii diváci volně procházet, diskutovat nebo přímo interagovat s uměleckými díly. Prostředí je bližší živému televiznímu studiu nebo klubovně než kinu. Vhodné prostředí pro nové čtení zásadního filmu světové kinematografie. …
Ve druhé části výstavy, v práci Anchana/Anny Daučíkové nazvané Metabolismus zrcadlení, se otevírá nezvyklá aktualizace Watkinsova filmu. Nezvyklost je průvodním jevem i tvorby umělkyně. Její umělecký přístup by se dal popsat jako dialogický protipohyb. Ona sama, vždy osobně, v nějakém protipohybu, zrcadlení. Z jejího kurikula by se dalo namátkou vybrat několik příkladů, které o tom svědčí. Třeba přestěhování se do Sovětského svazu na konci socialistické éry v osmdesátých letech. Praxe malování obrazů zacílená na popření autorského principu. Radikální feministický aktivismus na Slovensku, v zemi, která se rozhodla vrátit ke svým katolickým kořenům. Vystudovaná sklářka, redefinující standardy pohyblivého obrazu na mezinárodní umělecké scéně. Nebo také ve věku manicheistických zjednodušení trvající na nonbinaritě jako základním principu lidských vztahů. Podobně jako Peter Watkins přispěl ke kritice nových médií metodami jejich vlastní praxe, navrhuje Anchan/Anna Daučíková svou vlastní metabolickou reflexi současných protestů. Na svět se již není možné dívat pouze skrze logiku karteziánské binarity. Projekce současných protestních shromáždění na stěnu galerie se nám tak jeví nejenom jako obraz ideologických animozit, ale odhaluje se v ní cyklický pohyb závislostí, reakcí a vyrovnávání se s nepředvídatelnými událostmi. A to lze jen kolektivně. Společně se učit, společně reagovat a společně jednat. Vybízí diváctvo k počáteční aktivitě a přemýšlení nad svou rolí, zatímco v uších doznívají zpovědi pařížských komunardů. …
To, co se stalo v Paříži v roce 1871, je v mnoha ohledech bezprecedentní. Status quo druhého francouzského císařství se zhroutil a státní moc padla do náruče širokých vrstev lidu téměř bez boje. Jak se později ukázalo, rozmach sociální a kulturní emancipace byl snadnou kořistí pro následnou reakci vzpamatovaného režimu, tentokrát již v novém, republikánském kabátě. Komuna byla zmasakrována a velmi záhy marginalizována a cíleně potlačována ve veřejném prostoru a jeho paměti. Výjimečnost Komuny tkví v její emancipační radikalitě, v boji proti soukromému vlastnictví, v demokratických aspektech v sociální a ekonomické oblasti nebo v politice otevřeného vzdělávání pro všechny bez vlivu církve. Jako by se nedokončený projekt francouzské revoluce opět vynořil a pokusil se završit tam, kde se zastavil. Peter Watkins zmapoval několikaměsíční trvání Komuny pomocí rozhovorů s účastníky, které představovali herci a neherci z předměstí Paříže a také nelegální imigranti. Dal jim možnost, aby scénář doplnili o své myšlenky a zkušenosti v současném světě. Výsledný film je rozsáhlou freskou sestávající z mnoha hlasů – skládající motivy účastníků a účastnic – toužících po spravedlivějším a bezpečnějším světě. Anchan/Anna Daučíková o čtvrt století později tyto hlasy aktualizuje a posiluje o zkušenosti globálních protestů, které se na výstavě zrcadlí v našich osobních digitálních zařízeních i ve zpětném zrcadle projektoru, a vybízí k novému pohledu a promýšlení možných společných akcí.
