Opevním se v lobby

Samostatná výstava audiovizuálního kolektivu BCAA system volně přeskakuje mezi staletími i mezi virtuálním a fyzickým. Na stopě pytláckým válkám se napříč časoprostorem noří do skutečných i pomyslných lesů, v nichž se dodnes bojuje o stav věcí. Na jedné prošlapané stezce se tu setkávají Marxovy rané úvahy o krádeži dřeva s totální privatizací digitálního prostoru současnosti – a z jejich prolnutí vyvstávají obecnější otázky po limitech veřejného a soukromého, volnosti a omezení, nároku a vlastnictví.

Výstava je realizována za podpory HMP a MKČR

Foto: Jonáš Verešpej

☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉☉

Lesy člověku od nepaměti sloužily jako zdroj obživy. Farmářky, rolníci, kováři, léčitelky, proutkaři nebo tulačky užívali jejich darů ke stavbě obydlí, zahřátí těla, obdělávání země, výrobě léků, pletení košíků, krmení zvěře či tvorbě nábytku. Přístup k tomuto bohatství však netrval věčně. Les se plíživě měnil ve stále kontrolovanější prostor, jehož plody mohli sklízet jen ti, kdo si našli místo na výsluní nových majetkových poměrů.

S úpadkem feudalismu byl lid postupně oddělen od půdy a nucen nacházet nové způsoby života. Zproštěni nucené příslušnosti k panství se někdejší uživatelky a uživatelé půdy toulali krajinou, z níž nesměli nadále čerpat a mířili do měst, kde často nenacházeli uplatnění. Stali se z nich žebráci, lupičky… vagabundi. Tyto zlodějky a tuláky, kteří propadli sítem nastupujícího ekonomického systému, označuje Karl Marx v prvním svazku Kapitálu jako “Vogelfrei”, tedy “volné ptáky”, které považuje za předchůdce proletariátu: Jedince, kteří sice přestali být něčím majetkem, ale sami majetku nemají a stojí proto – stejně jako středověcí psanci, pro něž se označení Vogelfrei původně používalo – mimo právo, které je odsuzuje k ilegalitě a zároveň je za ni trestá.

Právě dřevo z lesů, které byly pro tulačky mnohdy úkrytem a pro chudinu cenným zdrojem surovin, však představovalo pohonnou hmotu sílící průmyslové revoluce. V průběhu devatenáctého století se kvůli rostoucí poptávce zvýšila kontrola dřevnatých porostů a dokonce i pouhý vstup do lesů začal byl omezován. S rozmachem moderního daňového systému a nástupem národních států se lesy kus po kousku dostávaly do vlastnictví vznikající industriální buržoazie, která si vymohla legislativní zakotvení nové podoby “soukromého” vlastnictví. Na dodržování čerstvě přijatých právních předpisů dohlížela státy zřizovaná administrativa a jí placení dozorčí. Pro řadu lidí však bylo lesní bohatství nezbytnou oporou a jeho čerpání doposud nezpochybněným právem. Téměř tři čtvrtiny kriminálních stíhání na území Pruska tak v roce 1836 představovaly právě „krádeže“ dřeva či jiné lesní přestupky, které byly vysoce pokutovány – anebo končily žalářem.

Nebyl to nikdo jiný než mladý Marx, kdo si všiml, že stát zákony o lesním pychu protěžuje zájmy vlastníků půdy a přehlíží dosavadní zvykové právo těch, kteří na lesích byli po staletí závislí. V roce 1842 uveřejnil v Rýnském deníku sérii textů kritizujících nepřiměřenost zákona, jenž nerozlišoval mezi krádeží a sběrem spadaných větví nebo lesních plodů. Píše zde: „[n]azývá-li [...] zákon krádeží dříví jednání, které je sotva lesním pychem, potom zákon lže a chudý člověk je obětován uzákoněné lži… Moderní nápad několika penězožravých kšeftařů nevzbuzuje námitky, jestliže z něho může shrábnout drobty prateutonský zájem majitelů půdy.” Byly to právě zákony o lesních krádežích, které Marxe prvně přivedly k myšlenkám komunismu.

Podle britského historika Erica Hobsbawma lze navíc ze všech majetkových přestupků právě lesní pytláctví chápat jako akt s “jasnými rysy společenského protestu”. Stejně jako v sedmnáctém století narušovali volně se pohybující tulačky, vagabundi nebo kočovní romové tehdejší představy sociálního pořádku a byli proto tvrdě trestáni nebo dokonce usmrcováni, upozorňovalo pytlačení v privatizovaném lese na absurditu legislativy, která, dle Marxových slov, udělala „z/e zvykového práva chudých (...) monopol bohatých.”

I v českých zemích tak můžeme na přelomu devatenáctého a dvacátého století nalézt loupežné výpravy do lesů, které vedly až k otevřeným válkám mezi pytláky a hajnými. Například pod Panskou skálou kousek od Prosečnice u Prahy došlo 14. června 1888 v rámci eskalace dlouhodobého konfliktu k zastřelení hajného Dlabala. Fořtu Waldhauserovi pak pytláci vytrhali plnovous a v domnění, že je po smrti jej hodili do rokle a zakryli roštím. Waldhauser však přežil a doplazil se do hájenky v Horních Požárech, kde jej pytláci až do rána obléhali. Boje mezi pytláky a hajnými probíhaly také ve schwarzenberských lesích u Chyňavy, kde hajný Jakub Pulec při potyčce zavraždil pytláka Mrázka z Liškova úderem pušky do týla. Ve strachu z pytlácké msty pak Pulec utekl na Šumavu. Odvetě však neunikl a ve svém novém revíru byl přepaden, svlečen a přivázán ke stromu u mraveniště – což byl častý způsob nakládání pytláků se strážci lesního pořádku.

Dějiny se neopakují, ale mohou se rýmovat. Válka mezi vymahači práva a těmi, s nimiž právo nepočítá se přesunula do nových lesů, v nichž už nevoní jehličí. Prostory fantazie, rovnosti a neomezených možností, které kdysi slibovaly virtuální světy, se dávno staly otiskem majetkových poměrů chřadnoucího světa. Vlastnictví půdy, ať už za humny nebo na cloudu, je formou vlastnictví nejvíce náchylnou k monopolizaci: Kdo jednou získá lukrativní pozemky, může svůj majetek nerušeně rozšiřovat, kdo však půdu nevlastní, obtížně se k nějaké dostává.

Volní ptáci brázdící dnes digitální nebe tedy rozhodně nemohou počítat s pohostinstvím. Zatímco rolníci museli čelit vykázání z půdy, plíží se teď hladové krky pod rouškou VPN na správnou stranu paywallu. Na vřesovištích kryptokapitalismu je však neklidno. Vagabundky si zase musejí obstarat obživu po svém. Parcely někdy přes noc mizí z nadutých virtuálních peněženek, jindy v nich vydrží sotva pár minut. Směnou za virtuální zboží lze získat ledacos, ale strážci serveru, ochránci lesů digitálních spekulací, jsou jim stále na stopě. Jako vlaštovky nad hlavami jejich předků křižují tuláci malebnou krajinu v honbě za lepším signálem. Půda tady i tam jim nepatří a vstupují na ni bez vyzvání. Těžko jim to ale mít za zlé, neb se jich při vytyčení zdí nikdo na nic neptal. Nezbývá jim tedy, než se dnes jako včera plížit úkosem – po bočních stezkách, z jejichž stínu lze vystoupit jen stěží.